Sunshine – sluneční očistná lázeň (recenze filmu)

Moje cesta k Sunshine byla trochu trnitá. V době premiéry jsem totiž Sunshine přešel se slovy „vypadá to hezky, uvidíme na DVD“ a premiéře, včetně humbuku kolem, jsem se téměř nevěnoval. Jak já byl bláhový! O pár měsíců později jsem jen tak náhodou nahlédl do trailerů a našel tam plnohodnotný trailer, který končil dokonalou audiovizuální smrští doprovázenou nezapomenutelně mrazivým „trailer-voicem“. Mrazilo mě v zádech a já jsem Sunshine prostě musel vidět. Pozdě, v žádném z kin už promítání neprobíhalo. Ale pak svitla naděje v podobě projekce v jednom letním kině. Začal jsem odpočítávat zbývající dny a zcela natěšen se do kina dostavil. A vůbec mi nevadilo malé plátno, na kterém byl film promítán. I na něm totiž vynikla jeho nádhera.

Režisér Danny Boyle si nehraje na žádné dojáky a zdlouhavé vysvětlovačky a okamžitě divákům předkládá osmičlennou posádku lodi Icarus II na cestě ke Slunci. A to v podobě mňamózního úvodu, který svým vizuálním zevnějškem hned vyrazí dech. Icarus II se totiž pomalu blíží jako zářivá koule ke kameře a následně ji míjí, zatímco solární panely na povrchu lodi přestávají vydávat odlesky směrem do kamery. Uvítání do děje se Boyleovi skutečně povedlo, a to nejen kvůli velmi příjemnému hlasu Cilliana Murphyho, který během onoho průletu vypráví, proč byla loď před šestnácti měsíci vyslána směrem k Slunci. Mají totiž odpálit speciální nálož, která by vytvořila novou hvězdu uvnitř umírajícího Slunce. Protože pokud by Slunce zhaslo, zemřelo by všechno na Zemi.

Zápletka trochu připomíná Jádro, ale scénář jde mnohem dál. Boyle si nedělá starost s dlouhým vysvětlováním a vůbec neukáže povrch Země. Hned pěkně na loď a leťte si ke Slunci. Brzy si ovšem scénář nalezne cestu k žánrovým klišé a poskytne typické problémy na palubě vesmírné lodi. Nedostatek kyslíku, potíže s poškozeným ochranným štítem a nenadálé nouzové volání z lodi Icarus I, která se před sedmi lety ztratila na stejné misi. Scénář náhle nabere směr Horizont události (film samotný ho připomíná skoro až příliš) a nabídne další odbočku v podobě děje na druhé lodi. A následně i odklon k žánru béčkové sci-fi vyvražďovačky. I když ne tak úplně.

Scénář sice změní žánr ze seriózní sci-fi na béčkovou vyvražďovačku, ale Danny Boyle onen zvrat ustojí a nebere ho tak vážně jako třeba Anderson v Horizontu události. Ne, on nabídne nějaké to zabíjení, ale ubere na gradaci a „zajímavosti killů“. Vraždění tu skutečně není hlavní, nabízí se tu dokonce otázka, jestli si Boyle nenechal od Alexa Garlanda scénář napsat tak, aby se podobal Horizontu a aby v něm mohl režisér samotný rozvíjet své vize a nápady.

Boyleovým největším nadáním je totiž cit pro kompozici a práci s audiovizuální složkou. A přesně to je hlavní náplní Sunshine, je to vizuálně strhující jízda plná záběrů, které ze slunečního svitu dolují naprosté maximum. Dokonce dochází i na scény fascinace světlem, které slouží jako jakási očistná forma meditace. Na plátně i mimo něj. Za mizivých 40 milionů dolarů navíc vzniklo něco, co může v klidu konkurovat „velkým“ blockbusterům letní sezóny. Vizuální perfekcionismus je poznat i u exteriérových scén, při nichž je zabírána loď Icarus II. Boyle totiž do záběru vždy propašuje nějakou tu vizuální vychytávku, která zaujme oko divákovo a způsobí stav naprostého filmového blaha. Zorničky praskají pod náporem nádherných záběrů Slunce a divák je slunečním svitem fascinován stejně jako hrdinové.

Jenže Pan režisér ještě přidá a stále diváka uzemňuje ještě silnějšími a ještě nádhernějšími záběry. A když začne hrdiny likvidovat ještě v první půlce filmu, přihodí nenápadný patos a typická klišé o sebeobětování. Ale podá je dechberoucím způsobem, který pořádně rozhoupe divákovu hladinu adrenalinu. I z banálního „já se obětuji“ dokáže vykřesat emocionální maximum. Hrdinův odchod doplní brilantní hudbou a herci, kteří se s postavou loučí, a divák jim každou jejich emoci, každý pocit, doopravdy věří. Zčásti je to díky perfektní atmosféře (která získává na síle hlavně díky absenci záběrů ze Země) a zčásti díky vynikající technické stránce.

Ovšem to nejlepší teprve přijde. Zatímco někdo preferuje úvod před „velkým zvratem“ (jako například můj bratr), mě ještě více uhranula druhá polovina. Boyle totiž své visionářství stupňuje a ve finále si hraje s těmi nejnádhernějšími záběry. Hudba se průběžně lepší a celou druhou polovinu provází příjemné mrazení v zádech. A béčkovost onoho „zvratu“ vůbec nevadí. Ne, pohlcen audiovizuální stránkou jsem scénář naprosto ignoroval a nechal se unášet skutečnou filmovou extází.

Výběr herců se povedl a takový Cilian Murphy mi z hlavy jen tak nezmizí (už jen kvůli tomu jeho hlasu), ale co je podstatné, na hlavní postavu má dostatek charismatu a divák mu trvale drží palce. Zejména pak v úchvatně stupňovaném finiši, který je sice hodně zběsilý, ale jakékoli výtky jsou zazděny brilantním závěrečným záběrem, který působí jako dokonalá filmová očista světlem.

Přesně tím je Sunshine, je to filmová očista světlem. Boyle si hraje s vizuální stránkou a servíruje emocemi nejnabytější film letošního roku. Splynutí mrazivě krásných obrázků s dokonalým soundtrackem je dechberoucí a přiznejme si to, takhle mě v kině už hodně dlouho v zádech nemrazilo. Sunshine je jedním slovem DOKONALÝ filmový zážitek. Jasný adept na můj film roku. 10/10